Zamyšlení do Parlamentního zpravodaje aneb proč někteří zákonodárci budou spát u nás na dispečinku

Nástrah na podnikatele v českých zákonech je celá řada a jejich výčet by určitě nebyl tak záživný, jako setkávání se s nimi v praxi. Z obecných překážek, s nimiž se potýká každý podnikající subjekt bez ohledu na předmět své činnosti, zmíním především velké množství vyžadovaných potvrzení, výkazů a hlášení, které podnikatelé musejí zpracovávat a to někdy duplicitně s kontrolními úřady, nedotknutelnost úředníků zejména finančních úřadů, kteří při špatném rozhodnutí, které může podnikatele či společnost přivést k likvidaci, možná nedostanou prémie, a zdlouhavý proces při dovolávání se svých práv soudní cestou, kdy v rámci nepochopitelné opatrnosti soudy upřednostňují formální stránku věci před faktickou, jako by se bály odpovědnosti za svá rozhodnutí. Nerozhodují v reálném čase, přitom pro podnikatele i špatně vykonané právo v rozumném čase je důležitější než jakési „akademické“ rozhodnutí za několik let. Tento opožděný, virtuální výkon práva nemá nic společného s realitou, kdy podnikatel například potřebuje dostat protistranu do dlužnického postavení a je pro něj životně důležité vědět v průběhu krátké doby, zda se tak stalo či nikoliv, aby se mohl podle toho dále zachovat.
Nečinnost státní moci je jednou stranou mince, která způsobuje obecně odcizený vztah k právu a jeho nástrojům. Je zřejmé, že snižuje pocit právní jistoty nejen u podnikatelů. Druhá strana mince je potom činnost státní moci, často přehnaně regulující a samoúčelné. Smrtící koktejl nastane, když se sejdou obě stránky dohromady a státní moc začne kompenzovat svou nečinnost v jedné oblasti horlivou aktivitou v oblasti druhé. Pro příklad nemusím daleko, uvedu vlastní z mé podnikatelské činnosti.
Někteří z vás využívají služeb společnosti Drink SOS, která poskytuje asistenční pomoc (odvoz vozidla) dočasně alkoholem indisponovaných řidičům. Je nepochybné, že tato služba je prospěšná a za dobu třinácti let existence získala řadu příznivců a uživatelů. Když jsme začínali, neexistovala žádná takováto služba ani známý předmět podnikání této službě odpovídající a úředníci nás zařadili do nejblíže podobného předmětu, tedy silniční osobní nepravidelné přepravy (tzv. smluvní přepravy osob), velmi blízké taxislužbě. Je zřejmé, že asistenční služba jako odvoz vozidla indisponovaným řidičům (přičemž se nemusí vůbec jednat o silniční vozidlo osobní, obecně se může jednat o jakýkoliv dopravní prostředek, při jehož řízení je pod sankcí požadováno např. neovlivnění alkoholem či jinou návykovou látkou – nákladní automobil, kolo, kůň, povoz apod.) a současně i těchto řidičů těmito jejich vozidly, případně výjimečně i vozidlem doprovodným, není a ani nemůže být veřejnou silniční dopravou typu „veřejnoprávní“ taxislužby (viz i definici taxislužby v tomto smyslu, jak je uvedena v ust. § 2, odst. 8 zák. č. 1/2001 Sb. o silniční dopravě, jako veřejné silniční dopravy). Smlouva o převozu vozidla má výrazný „soukromoprávní“ charakter, kdy její realizace je výsledkem dohody a projevem vůle dvou smluvních stran, ve svým způsobem výjimečné situaci. Přesto státní moc nutí podnikatelským subjektům i zákazníkům těchto služeb absurdní a nesplnitelná pravidla koncipována specielně pro taxislužbu či smluvní přepravu bez ohledu na specifika této služby. Protože za třináct let nebyl vymezen předmět podnikání této nové asistenční služby, jež má desettisíce uživatelů napříč republikou, a na naše apely v tomto směru se nám dostává odpovědi, že k zakotvení, jakož i určení podmínek provozování tohoto předmětu podnikání není vůle (přesněji že „to nejde), řídí se naše podnikání zcela nerealizovatelnými předpisy o smluvní přepravě (prozatím vymezené především negativními ustanoveními v rámci snah odlišení od taxislužby) a jsou připravovány nové právní předpisy, kopírující předpisy o taxislužbě a jejím provozování.
V praxi z toho plyne, že až příště povezeme zákazníka z parlamentu domů, neukončíme zakázku jednoduše tím, že nám zaplatí oproti příjmovému dokladu na místě určení, v cíli. Bude s námi muset absolvovat další cestu, tentokrát do místa našeho podnikání, neboť dle zákona nesmí naši řidiči inkasovat hotovostní platby. Ovšem, jak se stále ještě „indisponován“ dostane opět vlastním vozem domů, zákon neřeší a my netušíme. Lze si samozřejmě představit i odměnu za vykonanou službu následně fakturou, nedokážu však reálně odhadnout dobytnost (podobně jako v případě taxislužby) odměny za vykonanou práci ex post, představovalo by to enormní zátěž spojenou se zjišťováním totožnosti objednatele asistenční služby spojenou s eventuelním soudním vymáháním jejího zaplacení.
Rovněž požadavek nahlásit nám předem užitnou hmotnost, SPZ každého vozu atd., kterým bude přeprava provedena, jakož i umístění koncesní listiny na viditelném místě ve vozidle, je jen těžce realizovatelný. Už jen proto, že nelze počítat v tomto směru se stoprocentní spoluprací uživatelů.
Dále požadavky na učinění objednávky smluvní přepravy zákazníkem předem v místě podnikání, v připravované novele potom povinnost užívání taxametrů a výdeje dokladu z tiskárny taxametru považujeme za neproveditelné. Snahou podnikatele v tomto oboru (tj. skutečného provozovatele asistenční služby, nikoliv jejího pouhého zprostředkovatele) je snižovat náklady, doprovodný vůz placenou trasu často vůbec nekopíruje (jedno auto řidiče vysadí na začátku zakázky a zcela jiné auto naloží po jejím absolvování), přes den naši řidiči často jedou na místo zakázky městskou hromadnou dopravou. Rozvázat pracovní poměry s řidiči, kteří neprokáží úřadu dostatečnou znalost místopisu a znalost obsluhy taxametru by mi bylo velmi líto, zvláště když jde o řidiče kteří s platícím uživatelem vůbec nepřijdou do styku a znalost místopisu při výkonu své práce dostatečně nahrazují znalostí obsluhy GPS systému navigace, třeba spolehlivě již deset let.
Takovýchto absurdit je v připravovaném i stávajícím zákoně nesčetně, dá se říci, že co ustanovení to jedna. Pramení z toho, že zkouší násilně napasovat asistenční službu do předmětu podnikání, kam nepatří, navíc věc soukromoprávního charakteru do oblasti charakteru veřejnoprávního.
Státní úřady zcela opomíjí skutečný stav, kdy je třeba konstatovat, že asistenční služba není taxislužba ani smluvní přeprava, ale zároveň že situace v tomto segmentu služeb je alarmující a alespoň jednoduchá a základní „pravidla hry“ by být nastavena měla. Tato by se však měla týkat výhradně subjektu – řidiče jedoucího s cizím dopravním prostředkem, a to jak z hlediska jeho odborné způsobilosti k požadovanému druhu řízení, tak z hlediska osobní bezúhonnosti tohoto řidiče a ochrany života a zdraví řidiče přepravovaného vozidla (otázka zákonného zakotvení bezpodmínečného pojištění výkonu této činnosti). Je-li řidič asistenční služby zaměstnancem, pak by některé tyto požadavky (např. pojištění této činnosti) musel splňovat jeho zaměstnavatel.
Další demotivující prvek, co se týče víry v právo a jeho vymáhání, je stávající praxe, kdy zejména u některých podnikatelských subjektů (ať již formou přímé inzerce na webových stránkách, při hlášeních dispečinků nebo přímo v označení vozidel) velmi často dochází k záměně asistenčních služeb za taxislužby, a dále pak na akutní možnost, že pod rouškou asistenčních služeb (doposud zákonem neupravených) je ve skutečnosti provozována kombinovaná pseudotaxislužba, čímž dochází k obcházení a porušování příslušných ustanovení zák. č. 1/2001 Sb. o silniční dopravě. Poskytovateli asistenčních služeb tak fakticky mohou být – a nepochybně se tak v praxi děje – i bývalí taxikáři, kteří z nějakého důvodu přišli o oprávnění provozovat taxislužbu. I proto se jeví jako nejvýš potřebné taxislužbu a asistenční služby striktně legislativně oddělit, nikoliv naopak.
Na závěr bych si řečnicky položila otázku, zda dodržování zákonů může podnikatele v státní mocí nezvládnuté oblasti podnikání zlikvidovat, a hned bych si na ni odpověděla. Ano, může. V době stále striktnějších předpisů a vyhlášek, kdy za třetí porušení například ustanovení o zákazu přijímat hotovostní platby, či ustanovení o povinnosti řidiče mít u sebe kopii objednávky přepravy (což by znamenalo neúměrné zatížení časové i finanční neustálými jízdami řidičů na dispečink), mi jako podnikateli se zaměstnanci hrozí pokuta 750.000,-Kč a ztráta živnostenského oprávnění, zato obcházení jakékoliv podnikatelské odpovědnosti nejen vůči státním úřadům, zejména kontrolním, ale hlavně i jakékoliv odpovědnosti vůči uživatelům těchto služeb formou zprostředkovatelských dispečinků bez zaměstnanců, kdy z právního hlediska je absolutně nejasné, kdo je poskytovatelem a podnikatelsky odpovědný za případnou škodu, úřady stíhat neumí. Vzhledem k tomu, že u této problematiky se jedná už o mírně komplikovanější obcházení zákona, kdy je třeba jisté součinnosti při sankcionování zprostředkovatelských dispečinků, které však nejsou jasnými subjekty kontroly, úřady vždy volí nejjednodušší cestu – stíhání jejich jednotlivých řidičů. Skuteční organizátoři konstrukcí obcházejících jakýkoliv zákon, ať už zákon živnostenský, silniční nebo zákoník práce, jsou tedy ve výsledku odměněni tím, že se jich jakkoliv striktní, přísná a neproveditelná právní úprava této oblasti nedotkne, a čím bude tato právní úprava absurdnější pro reálné poskytovatele asistenčních služeb podnikajících jediným možným zákonným způsobem, tím dříve zůstanou zprostředkovatelé bez podnikatelské odpovědnosti na trhu sami.
Špatné zákony, na druhé straně nevymáhání dodržování zákonů i obecně nízké právní povědomí je však problémem i dalších mnoha oborů. Je zřejmé, že čím více a hlouběji se podnikatel věnuje své činnosti, tím více naráží na absurdity zprvu úsměvné, jako například odměny za notářské služby odstupňované podle výše kapitálu při zakládání obchodních společností (zásada bohatí ať platí víc), zveřejnění osobních údajů včetně rodných čísel podnikatele na internetu (přičemž u podnikatele sankcionuje státní moc totéž až mnohamiliónovými pokutami), až po osudově špatné zákony nebo aplikování zákonů zjevně nenáležejících jeho činnosti. Nevymáhají-li se zákony stávající, vytváření nových a nových zákonů může vyvolat u jejich adresátů až nechuť, a zde již nemluvím pouze o podnikatelích.

Parlamentní zpravodaj 2/2008