Neřiďte s opicí, pošleme Vám pandu!

604 707 070

Skutečné pojištení

Pojištění převáženého vozu zní jednoduše, ve skutečnosti je to nákladná a ojedinělá věc, kterou má pouze společnost přímo zaměstávající řidiče.

Ceny bez minimálních sazeb

Plaťte jen za skutečně ujeté kilometry! Kolik můžete s Drink SOS oproti společnostem s povinnou min. cenou přepravy ušetřit? Až 227 Kč, jedete-li jeden kilometr.

Účtenky online

Po každé jízdě obdržíte textovou zprávu s odkazem, na kterém si můžete stáhnout účtenku. Jsme plátci DPH a účtenka je vždy vydána na jméno naší společnosti.

Víte, s kým jedete

Nejsme dispečink žijící z provizí, které platí řidiči. My platíme řidičům, můžeme si řidiče vybírat a tím pádem je u nás minimální fluktuace a lidé s rozumným zázemím.

Spasitelka opilých řidičů

Kdy jste se naposledy opila?

S. H.: Asi před čtrnácti dny. Byla jsem si sednout s kamarádkou, která mi představila svého nového přítele. Pěkně jsme to seznámení zapili.

K alkoholu může mít člověk různý přístup. Buď je to společník při sezeních s přáteli, nebo v něm utápíte splíny či si vychutnáváte jako fajnšmejkr. Jaký je ten váš?

S. H.: Mně alkohol zpříjemňuje život. Někdy mi pomáhá uklidnit se, když se sejde hodně věcí a jsem ve stresu. I když to s ním pak přeženu, druhý den se cítím uvolněná, ale tohle pan Nešpor (odborník na závislosti, pozn. red.) asi uslyší nerad. (smích)

Děláte pod vlivem alkoholu průšvihy?

S. H.: Někdy se mi stává, že píšu textovky lidem, kterým bych psát neměla. Sice druhý den zpytuji svědomí, ale stejně to příště udělám znovu.

Vzpomenete si na první zkušenost s alkoholem?

S. H.: Bylo to po maturitě. Jely jsme s kamarádkou na louku za město stopem a tam jsme se totálně zrychtovaly. Koupily jsme víno, při výběru jsme měly jediné dvě podmínky – aby bylo levné a byla to co největší lahev.

Jezdila jste stopem často?

S. H.: Když jsem chodila na gymnázium, tak ano. Stopovala jsem z Rýmařova pravidelně na zkoušky a koncerty s kapelou do Olomouce, hrála jsem tam na klávesy. Často jsem takhle jezdila i z Bruntálu, protože mě třídní rád nechával po škole a ujel mi tak autobus. A v osmnácti jsme s kamarádkou dojely stopem na Gibraltar a zpátky.

Tam jste jely na výlet?

S. H.: Chtěly jsme tam žít. Měly jsme po maturitě, nechtělo se nám na vysokou, začínal podzim a my toužily po teple. Tak jsme si na mapě našly Gibraltar, který je nejjižněji, a odjely jsme tam.

Co vám na tenhle nápad řekli rodiče?

S. H.: Neprozradila jsem jim ho. V té době jsem bydlela v Olomouci, tak jsem domů poslala dopis, že na žádnou vysokou školu nepůjdu a ať si nedělají starosti, že se dlouho neuvidíme, jedu na Gibraltar a ozvu se, až něčeho v životě dosáhnu. Máma mi tuhle pasáž dodnes ráda cituje. (smích)

Pročpak? Tahle zahraniční anabáze nebyla úspěšná?

S. H.: Vůbec. Cesta tam nám zabrala tři týdny. Dojely jsme špinavé, unavené, mluvily jsme jen školní angličtinou… Myslím, že pán v personální agentuře měl dojem, že je to skrytá kamera. Navíc nám začalo docházet jídlo, jely jsme jen s ovesnými vločkami. Čas od času nás ti nábožensky založení Španělé pozvali na jídlo, ale neměly jsme kde spát, chyběly nám peníze. Po týdnu jsme jely zpátky.

Vrátila jste se pokorně domů k rodičům?

S. H.: Těm jsem se neozvala, nechtěla jsem přiznat, že to nevyšlo. Vrátila jsem se do Prahy. Neměly jsme kde spát, v kapse pár drobných, tak kamarádka odjela zpátky na Moravu půjčit si peníze od kamaráda. Tenkrát ještě nebyly mobily, takže jsem na ní druhý den čekala v každou celou hodinu na hlavním nádraží. Večer jsem tam usnula únavou… Kamarádka se už nevrátila, takže jsem musela zavolat našim a poprosit je o peníze. Pak jsem si koupila inzeráty a hledala práci.

To jste spala pořád po nádražích, když jste neměla peníze?

S. H.: Než přišly peníze od našich, tak jsem spala u známých a pak jsem si pronajala postel, v dvoupokojovém bytě v paneláku jich bylo naskládaných šest a ta moje měsíčně stála víc, než mi nabízeli v první práci jako výplatu. Pak jsem začala pracovat, ale celou dobu jsem věděla, že mě to nebaví a chci dělat něco jiného.

Jako zaměstnanec jste ale dlouho nevydržela a začala jste podnikat. Nesnesla jste být podřízenou?

S. H.: To ani ne, ale chtěla jsem dělat něco tvořivějšího, být svobodná při rozhodování, chtěla jsem být svým pánem. V klasickém zaměstnání máte nalinkovanou cestu – nastoupíte, 10 let děláte to samé a nikam se moc nedostanete, nečeká vás žádná změna.

Jak jste přišla na nápad odvážet řidiče, kteří si dopřejí víc skleniček, jejich auty?

S. H.: Patřila jsem do té cílové skupiny, řešili jsme s kamarády, co kdo zažil při jízdě s autem pod vlivem – jeden se srazil s popelnicí, druhý skončil ve škarpě. Když pak přijel kamarád z Německa a vyprávěl o firmě, která převáží klienty i s jejich auty, věděla jsem, že to je přesně ono.

Sedla jste si vy sama někdy za volant s nějakým promile?

S. H.: Je to už delší doba, ale ano. Stalo se mi to třikrát. Alespoň vím, jak to funguje. Po první skleničce jste rozumná, víte, že je dobré si zavolat odvoz, po dalších už máte pocit, že je to přeci hračka odřídit to. Podobné je to i s našimi klienty. Osmdesát procent z nich má za sebou období, kdy byli mistři světa, než pochopili, že hazardují.

Kde jste sehnala potřebný kapitál na podnikání?Přeci jen ve čtyřiadvaceti člověk našetřené statisíce nemá…

S. H.: Podnikat v čemkoliv jiném, tak bych potřebovala vysokou investici. Tady bylo potřeba jen auto a já mám naštěstí velkorysého bratra, který mi k narozeninám koupil červeného Fiata Pandu. Takže jsme s kamarády sehnali ještě pagery (telekomunikační zařízení na příjem zpráv, pozn. red.) a to bylo vše, co jsme potřebovali.

Dařilo se vám od začátku?

S. H.: Rok a půl jsme fungovali takřka bez odezvy. Lidé to brali jako žert, když jsme chodili po hospodách, restauracích a barech a nabízeli jsme jim letáky. Pak se chytli první hospodští, kteří si tu službu vyzkoušeli na vlastní kůži a začali nám přihrávat klienty.

Kdy jste si začala být jistá, že vás to uživí?

S. H.: Po půl roce. Pochopila jsem, že ta myšlenka má svojí hlavu a patu, že klientů bude přibývat. Jen je potřeba vytrvat.

Vzpomenete si na prvního zákazníka?

S. H.: To byl hospodský z Beránkovy osvěžovny naproti Národnímu divadlu, tam jsme si tehdy chodily sednout s kamarádkou. Nechtěla jsem přiznat, že jsme malinká firma, tak jsem tvrdila, že jsem z reklamního oddělení a on nám vyvěsil letáček a od něj přišla i první zakázka. Jela jsem ho vyzvednout s kolegou Martinem Benešem, a když nastupoval do jeho auta, zavřela jsem oči a říkala jsem si, jestli teď všechno dopadne dobře, tak to bude fungovat. A pak oči otevřu a koukám, jak Martin ťukl dopravní značku. Naštěstí pak už dojel v pořádku.

Kdy jste přijala prvního zaměstnance?

S. H.: Do té doby jsem si vystačila sama s kamarádem, který mi pomáhal s rozjezdem. Zázemí jsme měli u něj v bytě. Zakázky jsme si vyzvedávali s pagerem v telefonních budkách, pak jsme si pořídili první mobilní telefon, byl obrovský, vozili jsme ho v batohu. Po dvou letech jsem zaměstnala dispečerku, poté i prvního řidiče.

Vy sama jste klienty vozila pět let. Jaký z té doby máte nejhorší zážitek?

S. H.: Toho jsem byla ušetřená. Přímo s klienty jsem totiž moc nejezdila, spíš jako druhý řidič, jak my říkáme dvojka, v doprovodném autě. Ale kolegyně měla nedávno zvláštní zážitek. Vezla takového distingovaného pána, byl uhlazený, ale měl upito a byl lehce agresivní. Jak dosedla do jeho auta, řekl jí: „Dej mi.“ Vysvětlila mu, že je tady od toho, aby ho odvezla domů a služby jiného typu neposkytuje a on na ni znovu udeřil: „Nekecej a dej mi!“ Když mu několik minut oponovala, vyskočil z auta a vztekle si začal do toho svého audi mlátit. Naše řidička zavolala policii, aby měla potvrzení, že si auto rozbil sám klient. Nakonec pána odvezla s tím, že za ní jelo naše auto, pak státní policie a k té se přidala ještě městská.

Máte pro tyhle případy nějakou ochranu řidičů?

S. H.: Sledujeme jejich pohyb, jede za nimi druhé auto, ale jestli máte na mysli zbraně, tak to ne. Spíš pak hrozí průšvih, když zareagujete nepřiměřeně. Vybíráme proto řidiče s takovými vlastnostmi, aby tyhle vypjaté situace psychologicky zvládli. A na to jsou ženy lepší než muži.

Přímo s klienty jste nejezdila, bála jste se, že byste jim zničila jejich auta?

S. H.: Nemyslím si, že jsem špatná řidička, ale věřím si jen s autem, které velmi dobře znám. Pamatuji si, jak jsem měla odvést zákazníka, do té doby jsem řídila jen Pandu. V tom jiném autě jsem nebyla schopná přijít na gryfy, či jak se vůbec startuje. A ten chlap po chvíli prohlásil: „Ježiš, ženská! To jsem se mohl odvést sám!“ A od té doby jsem se zařekla, že vozit klientům auta nebudu. Tohle moji křehkou řidičskou sebedůvěru rozhodilo.

Přitom schopnost řídit jakékoliv auto je požadavek, který musí vaši řidiči splnit.

S. H.: To obdivuji hlavně u našich řidiček, které se vypracovaly neuvěřitelným způsobem a leckteré z nich jsou teď už šikovnější a techničtější než řidiči muži. Třeba když jde o takové kousky, jako zaparkovat do extrémně úzké garáže, tak si klienti volají naší Věrku.

Mnoho mužů je háklivých na svá auta. Jak reagují, když za volant usedne někdo cizí?

S. H.: Na začátku hodně odmítali ženy s tím, že to prý pro ně mohla rovnou přijet jejich žena. A pak jsou samozřejmě tací, kteří vás celou cestu opravují, sledují, jak řadíte, šlapete na brzdu.

Jak si vybíráte řidiče?

S. H.: Dřív musel řidič tři roky jezdit jako řidič doprovodného auta, až pak mohl jezdit s klienty. Dneska už to není možné kvůli množství zakázek, takže jako dvojka jezdí chvíli a když dá řidič jednička doporučení, udělají se s nimi zkušební okruhy a může řídit.

Máte mezi zaměstnanci víc mužů či žen?

S. H.: Mužů.

A je rozdíl mezi ženami řidičkami a muži?

S. H.: Většina žen u nás jezdí kvůli nějaké špatné životní situaci – opustil je partner, starají se o tři děti, tím průšvihem získaly nadhled a hned tak něco je nerozháže. Víc si váží té práce, jsou loajálnější.

Jaká jste šéfka?

S. H.: Jsem asi moc empatická. Slyšela jsem, že se kdosi z konkurence o nás pohrdavě vyjádřil jako o dámském managementu. Svým způsobem má pravdu. Víc spojuji pracovní věci s těmi osobními. Když vím, že má někdo doma problémy, jsem k němu shovívavější. A nemám ambice tuhle vlastnost eliminovat.

Tykáte si se zaměstnanci?

S. H.: Ne úplně s každým. Ale je jasné, že s lidmi, kteří se mnou pracují deset let, tak jsme přátelé a znám jejich osudy. Mám své zaměstnance ráda. Paradoxně netrpím sentimentem k věcem. Každý se mě ptá, jestli vzpomínám na první Pandu. Proč? Je to věc, odsloužila, ba dokonce přesloužila a skončila na šrotišti. Mně se víc stýská po prvních zaměstnancích. Když mě někdo naštve, tak hned vzpomínám, že Pepa by tohle nikdy neudělal a jak byl skvělý. Jakmile od nás v dobrém někdo odejde, idealizuji si ho a trpím smutkem.

Jakou nejvyšší škodu jste za řidiče musela zaplatit?

S. H.: Přes dva miliony korun. Doteď se v noci probouzím, když si na to vzpomenu. Bylo to Porsche Caynne, a i když ta škoda nebyla tak obrovská, tak se opravy těchto aut provádí ve specializovaných servisech, takže ta suma byla nakonec takhle vysoká. Šla z pojistky a pak nám ji chtěli zrušit. (smích)

A jaké nejdražší auto jste převáželi?

S. H.: Jsem špatný odhadce na cenu, ale vezli jsme auta, které přesahovala naší pojistku, takže stála víc než 10 milionů korun. To jsme se pak domluvili, že klienti mají pojistku vlastní.

Zpočátku podnikání jste pracovala po nocích. Jako manažerka ale musíte fungovat přes den. Už jste si zvykla?

S. H.: Čas od času se mi někdy převrátí biologické hodiny a začnu zase žít v noci, což pak moc nejde dohromady s tím, že máte fungovat přes den. Ale v podnikání jsem dosáhla svého a do práce chodím podle potřeby.

Takže netrpíte syndromem některých šéfů, že když nejsou ve firmě 12 hodin denně, tak mají pocit, že se podnik zhroutí?

S. H.: Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří dělají tu práci mnohem lépe, než bych ji dělala já. Workoholik rozhodně nejsem. Naopak. Třeba před koncem loňského roku jsem měla hodně líné období.

To vypadá, že ideální povolání pro vás by bylo rentiérka.

S. H.: To bych chtěla tak strašně moc, ale zatím mám k tomu bohužel hodně daleko.

Jste bez stálého partnera. Bojí se muži úspěšné ženy?

S. H.: To podle mě vůbec nehraje roli. Mám spoustu plus minus stejně starých kamarádek, každá je jiná, má jinou práci, jinou kariéru a všechny jsou svobodné. Už mi to přijde jako pravidlo.

Proč to tak je?

S. H.: Máme málo důvodů překonávat překážky. Neumíme dělat kompromisy.Přijde mi, jako bychom byli děti zakleté v těle třicátníků čtyřicátníků.Užíváme si, když je to hezký, a najednou to hezký není, tak rychle pryč. Neumíme na vztahu pracovat jako třeba naši rodiče, prarodiče, kteří ví, že právě díky těm krizím se na sebe mohou spolehnout, jsou si oporou. Poznala jsem spousty egoistických mužů, kteří pořád opakovali, že mají rádi svobodu. To je omyl. Svoboda není v tom, že mám strach z odpovědnosti. To je nesvoboda.

Zní to, jakoby problém byl spíš v mužích.

S. H.: Je i ve mně. Jsem hodně komplikovaná povaha. První problém se mnou nastává do měsíce. A pokud to ten druhý neustojí, hned to skončí. Ale muži většinou opravdu nechtějí na vztazích pracovat. Kamarád, který se rozchází vždy po půl roce, říkal, že potřebuje, aby ho žena inspirovala. Takovou nikdy nenajde, protože ta inspirace odezní a přijde stereotyp. Musíte se umět radovat i z poklidné hladiny endorfinů, pak to bude fungovat, ne hledat pořád tu hormonální smršť.

Vy dovedete vydržet i v klidném vztahu?

S. H.: Párkrát jsem to dokázala, ale v poslední době jsem se k tomu nedostala.

Berete si poučení z těch nepovedených vztahů, nebo pořád opakujete ty samé chyby?

S. H.: Vybírám si muže, s nimiž nejde být nastálo. Toho se nedokážu vyvarovat. I když vím, do čeho jdu, vím, co je to za chlapa, že jen blázen by si mohl myslet, že to dobře dopadne, jdu do toho. Naplánuji si, že od toho nic nebudu čekat, nacvičím si dopředu rozchody, aby to moc nebolelo… Ale ať dělám, co dělám, tak po třech měsících v tom zase lítám až po uši.

Vyžadujete úspěšného partnera?

S. H.: Co to je úspěch? Pro mě je to, že si splníte svá přání. Třeba ten chlap bude šťastný, že někde sbírá brouky a bude mi tím imponovat. Večer si o tom budeme povídat a já budu spokojená.

Dovedete si představit, že byste ho živila?

S. H.: Rozhodně ne, kdyby to byl povaleč, co využívá toho, že umím vydělat peníze. Nevážila bych si ho. Ale dovedu si představit, že ten muž dělá práci, která není tak výnosná jako moje a když by jednou přišla rodina, starala bych se o ni.

Využila jste někdy seznamku?

S. H.: Nikdy.

Je v určitém věku těžké najít svobodného muže?

S. H.: Problém je, že ti muži, co chtěli rodinu a jsou v mém věku, tak už ji mají. Takže máte na výběr z těch, u kterých je nějaký problém. Když potkáte pětačtyřicetiletého svobodného muže, řeknete si, proč ho žádná nechtěla? Ale zase nechci být negativní, to samé si mohou říct oni o mně.

Nemáte strach, že nakonec zůstanete sama?

S. H.: Samozřejmě, že se bojím. Pevně jsem věřila, že potkám toho pravého, budeme mít děti. S lety pozitivismus vyprchal. Vím, že se musím smířit s tím, že ten život bude dobrý, ať jde jakoukoliv cestou a nebát se toho. Neříkám, že to tak mám, ale propracovávám se k tomu. Je spravedlivé, že nikdo z nás neví, co je dobře a co je špatně. Já radši budu singles než nešťastná v manželství, které nefunguje.

Už máte naplánovaný sen, který si letos splníte?

S. H.: Udělám si dlouho dovolenou, zaplatím si individuální cestu, překonám strach z letadel a podívám se do Afriky do JAR. 

kristina.komurkova@mfdnes.cz

www.onadnes.cz